Nejrůznějších vzorků a vzorníků máme v kanceláři opravdu hodně. Mám podezření, že to lehce souvisí s mou úchylkou zálibou ve všech pěkných a zajímavých materiálech.

Naštěstí jsou téměř všechny možné nosné stěnové konstrukce (čti zdi) obskládány vysokými regály,  knihovnami či skříňkami. K tomu máme v kanceláři tři opravdu prostorné pracovní stoly.

Proto mi trošku zůstává záhadou, jak je možné, že každé ráno řešíme otázku, kam si v tom chaosu tvůrčím prostředí odložit notebook a poznámky. ;)

I padlo odvážné rozhodnutí, že pořídíme další úložné prostory. Po nákupu v IKEA se zdálo, že nás (mě a Terezku) už nemůže nic zastavit.

Po vybalení všech dílů jsme se neohroženě pustily do stavby.

Terka četla návod a já poslušně skládala. Tedy až do momentu, kdy Terka oznámila, že mám vzít takové ty dřevěné kolíčky (mají nějaké spešl označení?) a dát je do připravených děr po bocích polic. Otázka pár vteřin, řeklo by se. ALE to bychom musely mít kladívko, kterým bychom tam ty kolíčky narvaly. Už už to vypadalo, že s brekem zase všechno slavnostně sbalíme a počkáme na rytíře s kladívkem v ruce… Ovšem, to bychom nebyly holky šikovný – architektonicky vzdělaný, abychom nepřišly s nějakým tím kreativním řešením… :)

Zcela neskromně musím podotknout, že pan Medík odvedl svou práci pomalu lépe než pan Kladívko. (u pana Kladívka hrozilo, že se netrefím a uštípnu kus nové police, což se u pana Medíka disponujícího o dost širší základnou kupodivu nestalo)

Pak už to šlo ráz na ráz.

Stavíme, stloukáme, ladíme… už nám chybí jen osadit poslední krajní díl… Tak proč tam ten poslední díl nepasuje? „Co je to za šunt?“ rozčilujeme se s Terkou. Naštěstí jsme obě profesionálky a brzy odhalíme, že jsme tak trošku prohodily vertikální a horizontální police. Což v praxi znamená, že můžeme sestavu celou rozebrat a začít skládat znovu. Opakování matka moudrosti… :P

Ještě honem honem fotku, kde je i vidět, co jsme vlastně stavěly, protože v následujících vteřinách bude sestava jistě  zaplněná do posledního místečka. :)